V Česku mu chybí víc slunce. I díky ostatním cizincům, které slyší všude kolem mluvit všemožnými jazyky, se ale Ahmed Kullab cítí v malé zemi uprostřed Evropy jako doma. Jeho cesta na Moravu, kde už sedm let žije, však nevedla přímo z rodné Palestiny. Šestačtyřicetiletý developer se nejdřív na několik roků usídlil v sousedním Německu.
Ahmed se narodil roku 1970 v palestinském městě Khan Younis, které leží v jižní části Pásma Gazy. A to jako šestý potomek stavaře, jenž byl doma s rodinou vždy pouze jeden měsíc v roce. Zbylých jedenáct trávil na stavbách v Saudské Arábii nebo v Jemenu, aby Ahmed spolu se svými osmi sourozenci a matkou netrpěli nouzí. „Díky tatínkovi jsme měli všechno, co jsme potřebovali. Každý z nás dokončil střední školu a všichni jsme dostali šanci studovat na univerzitě,“ vzpomíná na své dětství drobnější muž, který je v Brně zaměstnancem softwarové společnosti.
„Zrovna nedávno jsme se s manželkou bavili, kdo měl kdy první kolo. Ona hned po školce, já ve dvanácti letech jako dárek, protože jsem měl ve škole dobré známky. Nebylo nové, ale měl jsem z něj obrovskou radost,“ líčí a září mu oči.
Měl se stát doktorem
Rodiče pro Ahmeda vybrali dráhu lékaře, a proto po gymnáziu požádal o studium na univerzitě v Německu. Schvalovací proces trval dva roky, které mladý Palestinec využil a stal se opravářem rádií a televizí. „Rodina po mně chtěla, abych studoval medicínu. Já bych býval rád zůstal a chodil na lokální univerzitu. Pak ale přišlo přijetí do Německa, a tak jsem se sbalil a odjel,“ popisuje vývojář.
U našich západních sousedů se Ahmed musel nejprve učit jazyku a všeobecným vědomostem. „Začal jsem pracovat, ale také jsem chodil ven s přáteli a užíval si života, proto jsem ve studiu neměl úplně dobré výsledky a nemohl pak na medicínu,“ objasňuje Palestinec, který nakonec v Německu vystudoval medicínskou informatiku.
Už během studií se potkal se svou nynější manželkou, Češkou. Po čtyřech letech společného života přišel přesun do její rodné země. „Z rodinných důvodů jsme šli bydlet za tchyní do Polné. Já jsem se trochu bál, neznal jsem jazyk a nevěděl jsem, jaké to bude,“ přiznává cizinec, kterého po přestěhování do Česka čekala svatba a nové hledání práce. Tu našel asi po půl roce v Brně. Do moravské metropole ovšem dojíždí, s manželkou, osmiletou dcerou a šestiletým synem žije v domě v Lelekovicích.
Střelba z ohňostrojů ho vyděsila
„Nebylo to tady o tolik jiné než v Německu. A i když si možná spousta lidí myslí, že ne, my v Palestině z televize a z médií víme, jak to v Evropě vypadá. Na začátku mě překvapily jenom velké ulice a krásná příroda. A taky když jsem poprvé slyšel ohňostroj, to jsem hned lehal k zemi,“ směje se Ahmed.
Na České republice oceňuje větší svobodu a anonymitu. „Je mi sympatické, že o tobě soused neví všechno, jako je to u nás, i když jsme město s tisíci obyvateli,“ podotýká. Taje češtiny začal objevovat už v Německu. Znal ale jenom pár slov. „Hodně jsme chodili na procházky, a tak si pamatuju Pozor, pojede kolo. Anebo když manželka mluvila se svou maminkou a pořád říkala fakt jo. Ničemu jinému jsem nerozuměl,“ prohlašuje vesele a doplňuje, že nejprve pochytil dětskou mluvu – výrazy jako bačkorky nebo spinkat byly přece na denním pořádku. „Kolegové si ze mě dělali legraci, že mluvím takhle dětsky. Ale na druhou stranu mi někteří s jazykem moc pomohli.“
Dnes se Ahmed česky domluví všude, i když si občas nemůže vzpomenout na to správné slovíčko a během našeho rozhovoru párkrát přejde do angličtiny. „Nemám strach a mluvím, ale výslovnost je pro mě hodně těžká. Něco řeknu maličko jinak a hned to znamená něco jiného. Nemám asociaci, jako jsem měl s angličtinou, když jsem se učil německy. Ale teď chodím v práci už více než dva roky na kurz, ve firmě mluvím víceméně jenom česky a samozřejmě se učím i od dětí,“ doplňuje úspěšný absolvent zkoušky z českého občanství.
S manželkou mluví německy
Usměvavý Palestinec, jehož rodnou řečí je arabština, se doma se ženou dorozumívá v němčině. „Komunikujeme německy kvůli dětem, aby už od mala slyšely další jazyk. Já jsem na ně zpočátku mluvil arabsky, ale vzdal jsem to, když mi začaly říkat ‚tati, mluv normálně jako my‘. I tak ale arabštinu čas od času použiju,“ vysvětluje jazykové zvyklosti vlastní rodiny. Život jeho dětí se prý moc neliší od dětství, které měl on sám. „Samozřejmě chci, aby se měly lépe než já. Ale nestěžuju si. Když jsem byl malý, po škole až do večera jsme hrávali fotbal a bylo nám fajn. A to se snažím dopřát i vlastním dětem,“ poznamenává vážnějším tónem.
Ačkoli mají Ahmed a jeho životní partnerka odlišné kulturní tradice, vždycky najdou kompromis v záležitostech, které spolu potřebují vyřešit. Anebo v jídle. „Mám rád české speciality jako svíčková nebo guláš, ale ten jenom s hovězím masem,“ usmívá se palestinský developer.
Nové spoluobčany vnímá jako přátelské a otevřené. Připadá si, že zapadl. A to i vzhledem ke spoustě dalších cizinců, kteří se po Brně pohybují. „Každý z nás to v sobě trochu má, tohle je naše země, my tady žijeme a ty jsi odjinud. Ale nikdy jsem se nesetkal s tím, že by se ke mně někdo choval špatně. Češi jsou hodní.“
Dostat se domů je komplikované
V lecčem se přizpůsobil místním zvyklostem. „V čem jsem jako Čech? No přece v 11.30 jdu na oběd,“ charakterizuje sám sebe. „U nás vůbec nechodíme načas. Když se řekne ‚sejdeme se ve tři‘, tak vůbec nevíš, kdy to bude. Jestli ve tři dneska nebo ve tři zítra,“ srovnává Českou republiku s Palestinou, kam by rád jezdil každý rok, ale kvůli tamní situaci je to problematické.
„Naposledy jsem byl doma v roce 2014, a to jsem měl hodně velké štěstí. Měl jsem dovolenou na dva týdny, ale kvůli blokádě jsem týden čekal na hranici,“ konstatuje smutně i z toho důvodu, že vypravit se do Palestiny s rodinou je v tuto chvíli takřka nemožné. „Už jsme to asi třikrát plánovali, ale nikdy to nevyšlo. Děti ví, že je to tam, kde se narodil Ježíš a Maria, a to jim zatím stačí.“
Ahmed rád hraje tenis, plave a pravidelně se s Čechy setkává na fotbalovém hřišti. Po čem se mu stýská, to je množství slunečných dnů. „Bez slunce nežiju, tak bych ho bral víc. Ale jinak jsem tady moc spokojený, líbí se mi, že si můžu žít po svém,“ pochvaluje si a dodává: „Věřím, že jsme všichni lidé a máme stejné cíle: chceme se mít dobře a být šťastní, zkrátka to stejné, ať jsme z jakýchkoli zemí.“
Text nebo jeho část není možné užít bez souhlasu autora.
