I čeští čtenáři se mohou pohroužit do nového knižního thrilleru s prostým názvem Syn, na jehož obálce se skví slavné norské jméno Jo Nesbø.
Novinku úspěšného skandinávského autora přeložila do češtiny Kateřina Krištůfková, která se podílela už na několika Nesbøvých knihách (Švábi, Nemesis, Lovci Hlav aj.). Román Syn pojednává o pomstě a vztahu otce a syna. Současný norský spisovatel a hudebník v ní sleduje i vlastní osud a vztah k otci, který bojoval na východní frontě na straně Hitlerovy armády a zemřel, když bylo Nesbømu dvacet let.
Syn policisty
Ústředním hrdinou knihy je třicetiletý Sonny, který se v moderní, přísně střežené věznici Staten těší velké oblibě. Naslouchá zpovědím svých spoluvězňů a tím jim uděluje rozhřešení. Sám Sonny je feťák, který se do vězení dostal v osmnácti letech za dvě brutální vraždy. Povídá se o něm, že na sebe bere vinu za zločiny jiných a odpykává si jejich tresty výměnou za dodávku drog. Sonny je synem policisty a věří, že jeho otec Ab Lofthus spáchal sebevraždu. Tímto činem Lofthus obrátil život vzhůru nohama nejenom Sonnymu , ale i svému kolegovi a dlouholetému kamarádovi Šimonu Kéfasovi, který pracuje na osloském oddělení vražd a v jeden den dostane nový případ spolu i novou spolupracovnicí. Roky ve vězení jednotvárně plynou do chvíle, kdy Sonny nečekaně vyslechne jistou šokující zpověď a vydá se soudit živé i mrtvé.
„Chtěl jsem vytvořit příběh o pomstychtivém Bohu, který soudí, kdo zemře a kdo bude žít,“ řekl o Synovi Jo Nesbø.
Ukázka z knihy:
Johannes Halden právě zametal podlahu mezi celami na oddělení A, když zahlédl dva dozorce vedoucí mezi sebou mladíka. Mladík se usmíval, a nebýt želízek, vypadalo by to, že má se dvěma kamarády namířeno kamsi za zábavou.
Johannes zvedl pravici. „Koukej, Sonny! Mám už rameno zase v pořádku! Dík za pomoc!“
Mladík musel zvednout obě ruce, aby mohl starci ukázat zdvižený palec.
Dozorci se zastavili přede dveřmi jedné cely a odemkli mladíkovi pouta. Dveře odemykat nemuseli, protože všechny cely se automaticky otevíraly každé ráno v osm hodin a zůstávaly otevřené do desáté večerní. Chlapi v kontrolní místnosti Johannesovi předvedli, jak se dají všechny dveře současně otevřít a zavřít jediným stisknutím tlačítka. Johannes měl kontrolní místnost rád. Proto tam také vždycky vytíral výrazně déle. Bylo to tak trochu jako stát na můstku supertankeru. Tak trochu jako být tam, kde by vlastně měl být. Před tou „příhodou“ pracoval jako námořník a začal studovat plavební nauku. Měl v úmyslu stát se palubním poddůstojníkem. Druhým palubním důstojníkem. Prvním palubním důstojníkem a pak kapitánem. A potom, po několika letech, by se přestěhoval domů za manželkou a dcerou do rodinného domu nedaleko Farsundu a zís- kal by práci lodivoda. Tak proč provedl tamto? Proč všechno zničil? Co ho přimělo k tomu, aby s sebou vzal ty dva velké pytle z přístavu v thajském Songkhla? Ne že by mu nedocvaklo, že v nich je heroin. A ne že by neznal trestní sazby a hysterickou norskou soudní praxi, která v té době stavěla pašování drog na úroveň úkladné vraždy. Ani to nebylo tak, že by potřeboval tu velkou finanční částku, kterou mu za převoz pytlů na jistou adresu v Oslu nabídli. Tak proč? Kvůli napětí? Nebo kvůli tomu snu, že se s ní opět setká? S tou krás- nou Thajkou v hedvábných šatech – pohladí její černě se lesknoucí dlouhé vlasy, pohlédne jí do mandlových očí, zaslechne její něžný hlas, který mu bude měkkými malinovými rty šeptat ta složitá anglická slůvka, který mu bude říkat, že to musí udělat pro ni, pro její rodinu v Chiang Rai, že to je jediný způsob, jak je může zachránit. Ne že by jí tu historku věřil, ale věřil jejímu polibku. A ten polibek si vezl s sebou celou cestu domů přes přístavy, přes celnici, do cely předběžného zadržení, do soudní síně, do návštěvní místnosti, kde mu jeho již téměř dospělá dcera sdělila, že nikdo z rodiny s ním nechce dál mít nic společného, k rozvodu a do cely ve věznici Ila. Ten polibek byl všechno, co chtěl, a příslib toho polibku bylo jediné, co mu zbývalo.
