Štíhlá, usměvavá blondýnka, která stojí za fungováním jedné ze vzdělávacích institucí v moravské metropoli. Petra Navrátilová řídí brněnský Institut celoživotního vzdělávání Vysokého učení technického (ICV VUT), miluje cestování a doma pod postelí má téměř dvě stě panenek. „Jsem mírný workoholik, který potřebuje vidět a vědět,“ charakterizuje se vystudovaná archivářka z Brna.
Čím jste byla, než jste se stala ředitelkou ICV?
Přišla jsem z komerce. Pracovala jsem v reklamně-propagačním studiu, které vyrábělo videopořady, videoklipy a instruktážní pořady a poskytovalo kompletní reklamní služby. Mám za sebou asi šedesát čtyři filmů, ke kterým jsem napsala scénář a zrežírovala je.
Co jste studovala?
Absolvovala jsem archivnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Tedy obor, který s vaším současným povoláním úplně nesouvisí.
Ne tak docela. Při studiu archivnictví se člověk naučil pracovat s materiálem, vyhledávat, zpracovávat. Myslím, že to byla ideální volba. Studuje se historie, pomocné vědy historické, dějiny umění, právo, statistika, tedy zajímavé obory, které dávají základ k dalšímu. A tyto znalosti dodnes využívám ve všem, co dělám.
Studovala jste pak ještě něco jiného?
Jelikož jsem měla hodné dítě, zvládla jsem během mateřské dovolené marketing.
Jak jste se dostala k ředitelské pozici na ICV?
Přihlásila jsem se v roce 2002 na konkurz do tehdejšího CEVAPA neboli Centra vzdělávání a poradenství. Tam jsem měla na starosti kurzy pro veřejnost. Týkaly se marketingu, jakosti, projektového řízení. Transformací se pak z CEVAPA stalo ICV, které řídím asi pět let.
Lektoři HOPE vyučují na ICV VUT češtinu pro cizince.
Jaké kurzy ICV nabízí?
Reorganizací se pracoviště rozdělilo na tři velké části. První je celoživotní vzdělávání. To jsou kurzy pro veřejnost a kurzy pro zaměstnance VUT, které zvyšují jejich kvalifikaci. Tam si jednou za čas dovolíme luxus a pozveme celebritu. Už u nás přednášel Jan Přeučil, Jan Čenský nebo Valerie Zawadská. Druhou oblastí jsou humanitní předměty pro techniky na některých fakultách VUT. Učí se rétorika, filozofie, prezentace, zkrátka takzvané soft skills. Poslední součástí je poradenství pro studenty, které zahrnuje všechno, co souvisí s pomocí studentům: od poradenství při studijních nebo soukromých problémech, až po specializované kurzy. Například o tom, jak napsat životopis, jak uspět na trhu práce a podobně. Samostatnou kapitolou je pomoc studentům se specifickými poruchami učení. Patří k nám i Univerzita třetího věku, ale to je oblast zaměřená na seniory.
Kolik kurzů máte?
V současnosti je to asi sto kurzů pro zaměstnance a dvacet až třicet kurzů pro studenty.
Jaký počet lektorů pro vás pracuje?
Lektory si najímáme, většinou jsou to externisté a je jich zhruba šedesát.
Podle čeho lektory vybíráte?
Obvykle na doporučení. Mám takovou rozsáhlou kartotéku, do které se podívám, když nějakého lektora potřebuji.
Jaké vlastnosti vyžadujete po svých spolupracovnících?
Samostatnost a zodpovědnost. Musí mít rádi svoji práci a musí mít rádi lidi.
Jak byste se po pracovní stránce charakterizovala vy sama?
Mírný workoholik,někdy přehnaně precizní, detailista. Trávím prací deset až jedenáct hodin denně.
Co se vám honí hlavou, když odcházíte z práce?
Než odejdu, napíšu si v bodech, co by se mělo vyřešit následující den. A občas mě něco napadne až doma, třeba v koupelně. A tak si udělám poznámku. Mám doma takový bloček s tužkou, který se leckdy najde na ne úplně typických místech. Ale manžel je střihač a kameraman, taky má nápady a taky si poznamenává, takže to toleruje. A bere mi tužky.
V posledních letech otevíráte velké množství kurzů češtiny pro cizince, ve kterých učí i lektoři HOPE. Jak tyto kurzy vznikly?
Byl to zvláštní vývoj. V programu Sokrates Erasmus přijížděli na univerzitu studenti z ciziny. My jsme napsali projekt, požádali o dotaci a otevřeli pro ně třítýdenní kurz českého jazyka. Měli jsme asi dvacet studentů rozdělených do dvou skupin. Další rok to bylo třicet studentů. Byli tady šťastní. Učili se, konverzovali, lektorky s nimi chodily po Brně, o víkendu jsme jeli na Macochu nebo Pernštejn, koupat se do Vyškova. Prostě jsme se jim věnovali. Další rok proto chtěli všichni do Brna, což v Praze nechápali. A tak nám už projekt neschválili… Začali jsme tedy učit češtinu někoho jiného. Tehdy byl boom lidí z Vietnamu a Mongolska, kteří příjížděli za prací, a tak to přibližně před sedmi lety začalo. Protože jsme měli velmi dobré výsledky, požádalo nás vedení školy, abychom se ujali i výuky češtiny u studentů přijíždějících z Iževské technické univerzity, která je strategickým partnerem VUT. A odtud byl už jen krůček k tomu začít učit česky studenty ze zemí bývalého Sovětského svazu.
Ze kterých států studenti nejčastěji pocházejí?
Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán. Přijíždějí mladí lidé kolem osmnácti, ale třeba i šestnácti let.
Kolik studentů češtiny teď máte?
Na začátku byly dva kurzy, postupně se na nás obracely zahraniční instituce s tím, že nám mohou dodávat studenty. Dnes máme tady v Brně asi čtyři sta studentů a v Praze, kde taky učíme, asi sto dvacet studentů. Jsme už větší než některé naše fakulty.
Proč mají o Českou republiku takový zájem?
Jde hlavně o finance. U nás se jim studuje levněji. Prestiž našich škol je vysoká. Jejich školy jsou taky prestižní, ale rovněž finančně náročné. Tady, pokud studují v češtině na státní univerzitě, nic neplatí.
Velkým koníčkem Petry Navrátilové jsou panenky.
ICV funguje velice dobře. Jaké je vaše tajemství úspěchu?
Pokud jde o komerci, je to hlavně dobrá pověst . Zavazujeme se, že student bude mít určitou úroveň znalostí. Samozřejmě, že musí chtít a musí na sobě pracovat. Na závěr kurzu složí zkoušku, dostane certifikát a tu dosaženou úroveň opravdu má. Jde nám o kvalitu, ne o kvantitu. Pak vám děkan řekne: měli jsme u zkoušek studenty od vás a mluvili krásně česky. A to moc potěší. Další věc je pak cenová politika, kterou si myslím zdárně zvládáme.
Co máte na vaší práci ráda?
Líbí se mi, že je různorodá. Řeším rozličné věci, vymýšlím, mám zpětnou vazbu. Vědět, že to děláme pro někoho a že to někdo ocení, to je skvělý bonus. Jak říká přísloví: Když chcete zapalovat, musíte hořet.
Máte sedmnáctiletou dceru. Řešila jste s ní výběr střední školy?
Dcera si mohla svobodně vybrat. Studuje gymnázium. Teď říká, že chce být právník, ale to se stále mění. Podle mě je důležité, aby se člověk našel. Ne to, jakou školu vystudujete, ale jak se potom uplatníte. Žádná vysoká škola vám nezaručí kvalitní povolání. Nezáleží na tom co, ale jak.
Čeká ICV tento rok nějaká novinka?
Měli bychom se stěhovat na Chemickou fakultu na Purkyňovu ulici. Rozšíříme tím kapacitu, bude tam víc moderních učeben, lepší vybavení. Stavba má být zkouladovaná ke 31. květnu, stěhování máme naplánované na červenec.
Co děláte ráda ve volném čase?
Miluju cestování. Ráda poznávám cizí země a jejich kulturu, ale ráda se zase vracím domů. Zatím se mi nejvíce líbilo na Hawaji a ve Vietnamu. Nemám ráda dovolenou typu ležím na pláži a smažím se. Potřebuji se hýbat a poznávat. Taky ráda čtu a baví mě fyzická námaha. Vylezla jsem i na sedmitisícovku a bylo to prima. A sbírám panenky.
Panenky. To není úplně typický koníček.
Já jsem si jako malá šila na panenky a od patnácti let i na sebe. A pak před deseti lety jsem na internetu našla panenku, která mě zaujala, a tak jsem si ji pořídila. A potom nastala panenková smršť. Jedná se o sběratelské panenky, které nejsou určené na hraní, ale podobně jako umění, s přibývajícími léty nabývají na hodnotě. Není to jenom o sbírání, ale i o přátelství. Účastním se mezinárodní sběratelské diskuze, povídáme si s děvčaty z celého světa. Ti lidé mají jeden styčný bod, ale dozvíte se o nich mnohem víc. I v Česku máme komunitu panenkářek, sjíždíme se jednou dvakrát za rok a každá ukazuje, co jí přibylo ve sbírce nebo co pro svoje panenky vyrobila.
Kolik panenek máte?
Ke dvou stovkám jich bude. Některé mám vystavené v průhledných boxech, ale nechci, aby se na ně prášilo, a tak je většina schovaná pod postelí. Ale čas od času jsou vyňaty ze svých rakviček a hrajeme si s nimi. 🙂
