Naše rozhodnutí ovlivňuje i to, zda v danou chvíli komunikujeme v rodné řeči, anebo v té, kterou jsme se naučili. Vědci toto zjištění dokládají hned několika pokusy.
Psychologové zabývající se morálním hodnocením provedli na myšlení v cizím jazyce vícero výzkůmů. Před dvěma lety například konfrontovali skupinu dobrovolníků s dobře známým „dilematem vozíku“. Na pětici lidí se po kolejích řítí vozík, který je může do jednoho usmrtit. Vy stojíte u výhybky, která vozík přesměruje na vedlejší kolej, kde ale s jistotou zabije jednoho ze dvou lidí stojících na krajích. Co uděláte? Většina respondentů by obětovala jednotlivce a zachránila čtyři zbývající. Pak ale vědci úkol ztížili: Dejme tomu, že jedinou možností, jak rozjetý vůz zastavit, by bylo jednoho člověka shodit přímo pod jeho kola. Do toho už se jen tak někomu nechtělo…
Méně citů
Co když ale stejné otázky položíme skupince dorozumívající se v osvojeném jazyce? Výhybka dopadla obdobně a většina dotázaných ani neměla problém strčit jednoho nešťastníka na koleje. Závěr? Zdá se, že v cizím jazyce jsme racionálnější, tvrdší a bezcitnější.
Ověřte si sami na sobě – pokud nepatříte k těm, ze kterých padá jedna nadávka za druhou, zkuste říkat sprostá slova ve vašem rodném jazyce a pak v jazyce, který jste studovali. Vnímáte je jinak?
Dalším důkazem, jak cizí jazyk posouvá morální hodnoty, je studie, kdy dobrovolníci poslouchali o činech, které jsou všeobecné považované za zavrženíhodné a neetické. Jako je třeba incest; muž, který snědl vlastního psa a podobně. Když lidé slyšeli o těchto „amorálnostech“ v cizím jazyce, byly pro ně méně závažné a morálně nepřípustné.
Dva výklady
Čím to je, že jsme v cizím jazyce tak trochu jiní lidé? Existuje více vysvětlení. První tvrdí, že každý jazyk vyžaduje jiný vzorec myšlení, který se navíc liší od modelu v naší mateřštině. Podstatné je také to, v jakých situacích jsme zvyklí tu či onu řeč používat. V jednom jazyce může jít o povrchní, rychlé přemýšlení, kdežto u druhého o detailní analýzu. Všeobecně platí, že když se dorozumíváme v cizí řeči, připravuje se náš mozek na náročnější činnost a tím pádem nás nutí k vyšším výkonům. Při srovnání s matematickými příklady to možná vyzní jasněji: jsou-li napsané nečitelným písmem a složiým fontem, tlačí nás k tomu dávat větší pozor na chyby.
Druhá teorie říká, že jazyky naučené v dětství jsou spjaté s větší emocionalitou. Ten jazyk, který vnímáme od chvíle, kdy jsme se narodili, bude už navždy spojený s láskou, překvapením, poznáním, hněvem i potrestáním, tedy se silnými emocemi. Oproti tomu jazyky, které jsme se učili ve třídě, usazeni v lavici a obklopeni spolužáky, v prostředí, kde do nás ostatní „tlačili“ spoustu nových informací, působí v naší hlavě racionálně, sterilně, bez emocionálních výkyvů. Proto nejsou naše rozhodnutí uskutečněná v cizí řeči tolik zatížená city. Důkazem mohou být i vzpomínky bilingvních lidí. Tito, když si mají vzpomenout na nějakou obzvlášť vypjatou emotivní situaci z minulosti, si ji obvykle vybaví v tom jazyce, v němž se doopravdy udála.
