Byly časy, kdy lidé překlad a originál považovali za totéž. Taky existovala doba, kdy překladatel podle výchozího textu psal dílo vlastní. Jak se překladání vyvíjelo, až se dostalo ke své dnešní podobě? Projděte si s námi jednotlivé dějinné epochy, v dnešní první části od starověku po období protireformace.
- Starověk
Překládání je v dějinách evropských literatur daleko starší než vlastní autorská tvorba. V římské literatuře se jako první objevují překlady z latiny a dalších starších jazyků.
- Středověk
Původní překlady měly za úkol pro známý pojem najít nebo vytvořit termín. Ten překladatelé hledali jak v jazyce mateřském, tak v cizím. V klášterech vznikaly mezi řádky glosy, jež objasňovaly význam cizího slova čtenářům, kteří dostatečně neznali jazyk předlohy. A to už znamená počátek překladatelské činnosti.
Překlad ve středověké české literatuře můžeme nazvat počešťováním. Jako první se dochovaly české ekvivalenty slov v žaltářích a jiných liturgických textech. Překladatelská technika byla tehdy velice jednoduchá: středověcí překladatelé tlumočili s doslovností, brali slovo za slovem a zachovávali pořadí předlohy. Sledovali jednotlivá slova, nikoli myšlenku jako celek.
U středověké „beletrie“ se ne vždy odlišoval překladatel od původního autora. Překladatel mnohdy kombinoval více předloh a jeho záměrem bylo na základě předlohy vytvořit vlastní práci.
Překladatelská produkce se tak ve středověku dělila na dva typy:
- překlad jako učební pomůcka (například u duchovních písní, kde byl český překlad připisován k latinskému textu, aby zpěváci rozuměli, o čem píseň je)
- překlad jako umělecké dílo
- Humanismus
Hlavní tezí humanismu bylo „Nec verbum verbo curabis reddere fidus interpres.“ neboli „Věrný překladateli, snaž se, abys nepřekládal slovo od slova.“ Začíná se tedy oddělovat tvorba původní a přeložená. Díky knihtisku se k četbě dostávají širší vrstvy, především měšťané. Překlad nabývá dvojí funkce:
- humanisté (Viktorin Kornel ze Všehrd, Řehoř Hrubý z Jelení a další) často překládali pro to, aby dokázali, že mateřský jazyk je schopný vyjádřit totéž, co jazyky cizí
- humanistický překlad byl adresovaný nižší šlechtě a měšťanstvu, byl srozumitelný a užitečný, protože jeho úlohou bylo vzdělávat
- Reformace
Za reformace vznikly dvě protichůdné překladatelské filozofie: katolická a protestantská.
Pro katolickou církev byl text Písma nedotknutelný, tudíž nepřístupný lidskému přetváření a výkladu. Staví se proti překladům bible do národních jazyků. Pokud už se k překladu přistoupí, prosazuje co největší doslovnost.
Oproti tomu stojí reformační snahy zpřístupnit lidem bibli v jejich národních jazycích. U nás je nejvýznamějším překladatelským počinem z reformační doby česká Bible kralická (1579 – 93).
Jedním z největších popularizačních problémů biblického textu byly reálie. Překladatelé mnohdy biblické reálie nahrazovali domácími. Například místo zástěrky z fíkového listí nosili Adam a Eva kalhoty ušité z listí. Kraličtí překladatelé převáděli biblická jednání do našich poměrů. Třeba turban překládali jako čepice nebo klobouk, kožené měchy na víno byly sudy, antické peníze se proměnily v groše a haléře.
Českobratrská překladatelská tradice vrcholí a zároveň končí osobou Jana Ámose Komenského. Ten se pokouší o kompromis mezi věrností významu a slovního znění. Klade důraz na stylistickou stránku a na zachování slovní diferenciace.
- Protireformace
V 17. století slouží překladatelství protireformační propagandě. Překladatelům šlo hlavně o ohlas díla mezi lidmi, a tak posilovali a zároveň přeháněli lidovost jazyka překladu. Sbírala se přísloví, nacházely se ekvivalenty přísloví a rčení. Také se ve velké míře používaly profesionalismy, řeč lovců, ševců a podobně.
Překladatelé znovu zacházejí s předlohou volněji, přepracovávají ji, prodlužují, přestavují. Upravují obsah děl, snaží se je zpřístupnit lidu a orientují se na efekt.
Ve druhé části příspěvku se dozvíte, jak to bylo s překladem od éry klasicismu až po meziválečné období. Sledujte náš blog 😉