Přesně před deseti lety poprvé překročila hranice své vlastní země a potažmo České republiky. Dnes žije dvaatřicetiletá Florina s manželem a tříměsíční dcerou v domku nedaleko Brna a do rodného Rumunska se vrátit neplánuje.
Drobná tmavovláska, pocházející z města Baia Mare, vystudovala jazyky: literaturu a gramatiku francouzštiny a angličtiny. Díky tomu jí hned po skončení univerzity přišla pracovní nabídka. „Měla jsem v Brně kamaráda, který tady byl sám a očividně chtěl, aby za ním přijeli další, tak mě požádal o životopis a sám ho podal. Mně pak jenom zatelefonovali, měla jsem pohovor a za měsíc už jsem byla přestěhovaná. Hledali lidi, kteří mluví anglicky a francouzsky, a tak mě vzali, i když jsem de facto neměla technické vzdělání, jenom nějaký kurz,“ shrnuje Florina prapočátky svého života na Moravě.
Když přímo po získání diplomu dostala práci, byla moc šťastná. V Rumunsku totiž není nic neobvyklého, že má člověk za sebou třeba dvě vysoké školy, ale práci nenajde. A tak mladá absolventka vůbec poprvé opustila vlastní zemi a sama se vydala na dlouhou cestu do České republiky. „Nevěděla jsem, co čekat. Všechno vypadalo tak nové, cítila jsem strach a radost zároveň,“ vzpomíná na své tehdejší pocity.
Florina s manželem v Tatrách
V mezinárodní společnosti zabývající se informačními technologiemi původně podepsala smlouvu na dva roky. „Déle jsem zůstat nezamýšlela. Chtěla jsem být učitelkou a věnovat se tomu, co jsem vystudovala. Postupně jsem se ale smířila s tím, že se jí nejspíš nikdy nestanu,“ prohlašuje s úsměvem IT specialistka, která posléze povýšila na vedoucí týmu a letos postoupila na manažerskou pozici.
Rumuni pracují hodně, ale detaily mohou přehlédnout
Češi podle ní pracují méně než Rumuni, zato kvalitněji. „Lidé v Rumunsku toho chtějí stihnout co nejvíc a pořád si stěžují, že nemají čas. Dělají hodně věcí, ale myslím, že ne tak dobře. Já mám někdy problém, že bych chtěla, aby členové mého týmu dělali víc, ale zase vím, že to udělají pořádně,“ popisuje své zkušenosti s českým pracovním prostředím, díky kterému se po přesunu do Brna cítila volněji.
„Rumuni jsou většinou ve stresu, přejí si rychle všechno vyřešit. A i já jsem byla hodně stresovaná kvůli zkouškám, a tak jsem si tady připadala jako na dovolené, i když to bylo něco úplně nového a v práci byly věci, které jsem nikdy nedělala. Všechno bylo v pohodě a já jsem po pracovní době měla čas na mě a zajít si do centra, což předtím v Rumunsku neexistovalo,“ porovnává.
Co jí ale oproti rodné vlasti chybí, to jsou potraviny s chutí. Češi se podle jejího názoru o jídlo tolik nestarají a jedí, co je. „Jídlo je důležité. Pro mě jogurt s ovocem je bílý jogurt, do kterého si sama přidám ovoce. Jsem na to zvyklá z domu. V každém městě je trh s čerstvými sýry, mlékem, ovocem a zeleninou. A nemusí to znamenat něco drahého a speciálního. Chodili jsme tam každý týden,“ objasňuje a dodává, že zdravá strava zvítězila i v jejím českém domově. „Jíme zdravě a v obchodě vždycky trávíme hodně času, protože čteme, co je na výrobcích napsané. A taky máme vlastní zahrádku, kde pěstujeme ovoce a zeleninu,“ líčí spokojeně.
V Česku začala sportovat
V rumunských horách
Manžel ji naopak přivedl k lásce k pohybu. „Rumuni na sport moc nejsou. Já osobně jsem rovněž necvičila, rodiče do mě vtloukali, že je důležitější učit se ve škole než se sportovat. Když jsem tady pak viděla ostatní, začala jsem taky chodit na brusle, na kolo a po vzoru manžela jsem každý den cvičila,“ vysvětluje mladá maminka.
Na svém českém partnerovi si ale nejvíc cení toho, že není jako typický Rumun, ani jako typický Čech. „Nepije pivo a nechodí do hospody a hlavně nečeká, že žena udělá všechno, což je naopak v Rumunsku vcelku běžné. Tam ve spoustě domácností žena chodí do práce a ještě se stará o dům a děti, zatímco muž jde na fotbal a pak se doma dívá na televizi, případně občas něco opraví. Můj manžel uvaří i uklidí a vždycky se zeptá, jestli nepotřebuju s něčím pomoct.“
Ačkoli se Florina s jemnými chybkami dokáže domluvit česky, doma komunikují v angličtině, jelikož je to pro ně jednodušší a rychlejší. Jazyk ale novopečená maminka trénuje třeba se švagrem, s tchyní a také s českou sousedkou. „Nejdřív jsem se asi rok a půl učila češtinu sama. Koupila jsem si malé knihy a pak větší a větší a víc, i když mi beztak nepomáhaly. A taky jsem měla soukromé lekce. Zdokonalovala bych se ráda, dělají mi problém dokonavá a nedokonavá slovesa a pořádek slov ve větě, ale teď není čas,“ přiznává.
Český pošťák si nepovídá
I když se jí na Česku líbí, že lidé ctí soukromí a nejsou tolik zvědaví, občas jí chybí trocha konverzace třeba s pošťákem, který doveze balíček. „Tady kurýr nebo doktor neříkají nic navíc, jsou jako profesionálové, kteří ctí smlouvu. Tady máte a na shledanou,“ zamýšlí se a upíjí vody s citronem.
Na životě ve vesnici si chválí čerstvý vzduch, klid, spoustu zeleně a cest, kam se dá jít na procházku – teď především s kočárkem. „Rodila jsem v Brně a všechno v porodnici pro mě bylo perfektní, sestřičky se o mě staraly, prostředí bylo skvělé. Vím, že si někteří Češi stěžují, že tady není tak vysoký standard, ale to neviděli, co je v Rumunsku,“ podotýká.
Se svými rodiči a bratrem se Florina vídá několikrát za rok, buď přijedou oni sem, anebo ona zamíří za nimi. Její rumunští příbuzní a přátelé ovšem nechyběli na svatbě, kterou si česko-rumunský pár uspořádal podle svých představ.
„U nás se dělají velké svatby, tak 300 lidí, hodně jídla, obrovské dárky a oslavy trvají i tři dny. Tady, když jsem byla na svatbě, přišlo mi to jako oslava narozenin a říkala jsem si, jak si to ti lidé mohou užít. Ale užijí,“ uznává. „My jsme měli malou svatbu, jen ty nejbližší, v přírodě a z tradicí jsme si vybrali jenom rozbití talíře a přenesení přes práh. A pro mě bylo důležité, aby to byl pravoslavný obřad.“
